Londýn, Spojené Království

Prosinec 2022

 

Daniel se proplétal Londýnskými ulicemi, kde dav turistů obdivoval nově rozsvícené vánoční osvětlení. Na malý moment se zastavil a zahleděl se na obrovskou postavu jednoho z andělů, visích uprostřed širokého bulváru na Regent Street. Musel uznat, že to mělo něco do sebe. Londýnští strážní andělé, chránící albionskou metropoli před zlem, špatným počasím a úbytkem turistů. Pokud si dobře vzpomínal, Organizace měla prsty v tom, proč jsou tak zvláštně umístění. Říkal si, že si ten spis musí konečně pořádně pročíst. Na nos mu spadla veliká sněhová vločka, a to ho vytrhlo ze zasněného zírání na miliony drobných žárovek. Nebyla zima, jen těsně okolo nuly a sněžilo už od rána. Doprava jako vždy kolabovala, protože všichni byli překvapení, že na začátku zimy opravdu napadl sníh. Na Trafalgaru dva centimetry a u muzea čtyři. Přitáhl si šál a zase se vydal na cestu. Pomalu se proplétal turisty na Carnaby street, když zaslechl, jak si jeden pár vedle něj tiše zpívá až příliš známá slova Bohemian Rhapsody. Otočil se a pozorně si je prohlédl. Vysoká dívka s tmavými vlasy a vedle ní ještě vyšší chlapík s nagelovaným a vyčesaným účesem po vzoru střídmějšího Elvise. Vznášela se kolem nich vůně horkého cideru. Britové to být nemohli, ti by nebyli tak neomalení, aby si při večerní romantické procházce zasněženým Londýnem zpívali jeden z největších hitů ikonické britské kapely. Jak drzé, pomyslel si a podíval se nahoru. Když zvedl oči s úsměvem vydechl. Carnaby street měla místo vánočních světel neonová slova Bohemian Rhapsody zavěšená mezi budovami. Musí to říct Zaře, Queen je její oblíbená kapela. Najednou už mu nepřišli tak neomalení, ale spíš jako vytrhnutí z uspěchané reality.

​

“Mamaaaaa…uuuuuu….I don't want to…”

​

Po chvíli se konečně dostal ke svému cíli v jedné ze zapadlých ulic kousek od Carnaby. Klub Zlomená Berle nebyl jedním z nejoslnivějších v Londýně, ale rozhodně byl jedním z těch nejdiskrétnějších. Nejdříve si jí nevšiml, dnes tu bylo nějak moc lidí což bylo zapříčiněno třemi muzikanty na pódiu, kteří zrovna hráli nějakou tísnivou rockovou písničku. Přišla mu povědomá, stejně jako zpěvák, ale nedokázal je zařadit.

​

“I am not your rolling wheels

I am the highway

I am not your carpet ride

I am the sky…”

​

Vyzvedl si na baru pintu piva, a ještě jednou se pořádně rozhlédl. Seděla u nejvzdálenějšího stolu v přítmí lampy, která občas líně zablikala. Znal ji už roky, ale to, co viděl před sebou se nepodobodalo té živé dívce, se kterou se seznámil na univerzitě. Prohrábl si své hnědé vlasy a cítil na rukách vlhkost z tajících sněhových vloček. Povzdech si a zamířil za ní.

Bylo to už několik měsíců, co se jí a Jacksonovi podařilo tu knihu najít a ona ji od té doby nepustila z rukou. Vlasy měla lehce mastné, svázané v rozcuchaném copu. Oči podlité krví, jakoby týdny nespala. Tváře propadlé, celkově ztratila na váze. Vždycky byla štíhlá, ale tohle bylo až nezdravé. Jako kdyby z ní něco vysávalo život a energii. Její kůže byla téměř průhledná a chorobně šedá. Dělala mu starosti. Věděl, že tenhle kontrakt je pro ně důležitý. Sám stál za tím, aby ho vzali, ale tohle bylo už moc. Měl pocit, že je v tom pro ní víc, než jen práce.

Najednou ucítil tvrdý náraz a kdyby ho někdo nezachytil, zcela jistě by se teď válel po zemi s pivem na svém novém svetru. Byl světlý, ze skotské ovčí vlny, byla by ho opravdu škoda. Už chtěl tomu někomu vyhubovat, ale zarazil se.

„Ach, to jsi ty,"

„Taky tě rád vidím pane magistře," Odvětil Jackson a pomohl mu postavit se pevně na nohy. Daniel byl šlachovité postavy, ne až tak vysoký jako Jackson, ale vytáhlý byl.

„Docente," Poposunul si brýle na nose a popotáhl. „Jak dlouho už tu jste?“

„Asi hodinu. Kapela, prý jsou to nějaký revival, začala hrát před chvílí, ale neměli jsme příležitost s ním mluvit," Jackson kývl na neznámou drobnou blondýnu dál v davu a gesty ji požádal, aby mu přinesla pivo. „Vypadá čím dál hůř, že jo? Říkal jsem, že z tý bichle nebude nic dobrýho," Otočil se a zadíval se na Zaru.

„Někdo to přeložit musí a Google není zrovna ta nejlepší volba, ale souhlasím, že se Zarou není něco v pořádku. Kdo byla ta blondýna?“

„Přijde za námi," Odvětil Jackson rychle.

„Ještě tě neomrzelo, dělat té knize bodyguarda?“ zeptal se Daniel a pokusil se o úsměv. Ze začátku si spolu dvakrát nerozuměli, ale měsíce v jedné kanceláři lidi nakonec sblíží.

„Myslíš knížce a Zaře? Včera se ji nějaký chmaták pokusil elegantně uzmout. A nemyslím tím tu bichli, ale právě naši rusovlásku,"

„Cože, už zase?“ Daniel vytřeštil oči.

„Jo, když si šla odskočit v restauraci. Snažil jsem se do ní narvat aspoň nějaký jídlo, víš?“ Daniel vděčně přikyvoval. „Ta bichle z ní vysává život. Už mi ani nenadává do zelených mozků a můj vzhled neurazila už týdny,"

„To je opravdu podezřelé. Po tom, co ses nechal ostříhat je to totiž až příliš jednoduché. Pověz mi víc o tom útočníkovi," Dodal rychle, když zaznamenal Jacksonův pohled.

„No prostě šla si odskočit a samozřejmě si sebou brala tu svoji malou knížečku, kterou jsem jí tehdá otevřel štípačkama. Docela jí to trvalo, ale chápeš, že jsem se nešel podívat. Najednou se ozval křik a rána, tak jsem popadl Adama a běžel tam. Seděla schoulená na zemi, dostala trochu po kebuli, nicméně ten chlap měl rozraženou hlavu o umyvadlo a netřeba podotýkat, že na zemi to začalo čvachtat červenou," Daniel se otřásl při té velmi grafické myšlence a podíval se na Zaru.

„Chceš říct, že mu práskla hlavou o umyvadlo?“

„No, vzhledem k její momentální tělesný konstituci…Viděl jsem ženský dělat různý věci, když jim tělem proudil adrenalin, ale ten chlap nebyl zrovna tintítko. Asi prostě jen blbá nicméně pro nás šťastná náhoda, uklouzl,"

„Asi…“

„Proto s náma odteď bude všude chodit tady Bree. Je to nový přírůstek do naší rodiny. Očividně máme neodbytnou konkurenci, takže extra ochrana se hodí," Kývnul směrem na blondýnku, která zrovna od baru odnášela tři piva a hranolky na táce.

„Servírka?“ zeptal se Daniel nechápavě.

„Ta ti možná tak naservíruje vlastní prdel na stříbrným podnose. Ne, je jedna z mých,"

„Nevím, jestli mne to uklidňuje, nebo děsí… Daniel, těší mě. Chcete pomoct?“ Daniel polkl další otázky, které se mu nahromadily v hlavě.

„Ani ne Danny. Taky mně těší, jsem Bree," Odvětila překvapivě mile a podala mu volnou ruku.

Zatímco všichni tři společně došli ke stolu, kde Zara listovala Adamem, kapela se pustila do další pomalé rockové písničky. Byli trochu bokem, a tak je to příliš nerušilo.

„Tohle sněz, jsou dvakrát smažený na sádle a se slaninou a čedarem a tady máš Guiness. Jack říkal, že je tvůj oblíbený," Bree přistrčila obojí až přímo k Zaře, která si ochranitelsky stáhla malý černý zápisník s rozlomeným zámkem k tělu.

„Díky,“ špitla.

„Co kdybychom Adama dali spinkat a napili se jako lidi?“ Jackson velkou knihu nemilosrdně zavřel a šoupnul do batohu spolu s jejími poznámkami a natáhl ruku pro malý černý zápisník, který křečovitě svírala. „No tak, dohoda je dohoda. Slíbila jsi, že se budeš víc socializovat," Neochotně mu ho vydala a on batoh bez jediné další myšlenky zavřel. Už se těch knih neštítil, ale pokaždé, když na ně sahal, jako kdyby ho v rukách brnělo, neměl to rád.

„Ahoj Danny,“

„Ahoj moje milá, Jackson mi říkal, co se stalo, jsi v pořádku?“ mluvil na ni tiše, opatrně. Jako kdyby jakýkoli menší závan větru mohl rozfoukat její kosti na prach.

„Nic mi není. Občas mě trochu bolí hlava,"

„Neměla bys jít do nemocnice? Alespoň na vyšetření?“ významně pohlédl na Jacksona.

„Nechtěla," Odpověděl mu a napil se piva.

„Víš, jak příšerné nemocnice jsou," Prosebně se na něj zadívala a on si povzdechl. Přistrčil jí velkou porci hranolek blíž a sám si jednu vzal. Vždycky obdivoval tyhle zaplivané putyky, měly totiž ta nejlepší klasická hospodská jídla, co by si k pivu člověk mohl jen přát.

„Takže to je on?“ zeptal se a kývl směrem na zpěváka. Do teď si ho pořádně neprohlédl. Měl trochu delší vlasy než on, knírek a bradku. Byl hubený a šlachovitý a něco mu říkalo, že je to jeden z těch typických rockerů devadesátých let. U většiny takových bylo překvapivé, že se dožili dnešní doby. Mohlo mu být tak 60, ale hlas měl nesmírně výjimečný. Zachytil pohled jeho šedo-modrých očí. Byly tak hluboké, že by se v nich jeden ztratil, ale nebylo v nich nic než jen tma, bolest a lítost. Daniel vždy dbal na detaily a všímal si na lidech i toho posledního chlupu od domácího mazlíčka, kterého se nestihli zbavit. Ošuntělý zpěvák však měl o něco výraznější detail. Na krku se mu rýsovala dávno vybledlá jizva. Takové mohly zůstat po operaci štítné žlázy, ale tahle byla jiná. Spíš, než tenká jizva po skalpelu byla hrubá přes celé hrdlo až k čelistem. Děsivá a svou podstatou konečná, a přesto tu ten člověk seděl a zpíval svým výjimečným chraplavým hlasem smutnou píseň o můře letící k plameni.

​

“I love the heat, I love the things that I forgot

I love the strings that tied me down and cut me off

I was a king, I was a moth

With painted wings made of cloth

When did the flame burn so high and get so hot?

I don't fly around your fire anymore

I don't fly around your fire anymore…”

​

„Ano. Říká si Corin," Odvětila Zara. „Za chvíli budou mít přestávku, tak za ním zajdeme. Už o nás ví,"

„Neuteče?“ zeptala se podezřívavě Bree.

„Nemá proč. Ví, že si chceme jen promluvit. A hlavně Organizaci něco dluží," doplnila Zara a opatrně si vzala hranolku.

​

 ***

​

 „Odkud tohle všechno víte?“ zeptal se Danny podezřívavě. Corin si nevědomky promnul hrdlo a chvíli přemýšlel, než odpověděl.

„Tyhle věci mě vždycky zajímaly, táhly. Pak jsem jednou potkal jednu ženu. Takových bláznů je všude spousta, sami jste čtyři. Takoví lidi mají tendenci se přitahovat. Vrána k vráně…“ Zlehka se usmál. „Ale někdy někde najdete to opravdové namísto povídaček a báchorek. Mluvila se mnou o rituálech uzdravení duše. Víte, jsou činy, kterými ji můžete poškodit a pak jen cítíte, jak ve vás pomalu hnije. Chcete to za každou cenu změnit. Zastavit.. Ona mi o tom místě řekla, ale já…nikdy jsem nenašel odvahu tam jít,"

„Proč ne?“ vyhrkl podezřívavě Jackson.

„Protože má pocit, že si to utrpení zaslouží. Protože poprvé v životě cítí, že nějakou duši má, i když se mu pomalu mění na něco, co se nedá nazývat živým…čistým…Protože ten pocit, když tě to užírá zevnitř, je nervy drásající. Jako když slyšíš termity žrát střechu nad tvou hlavou…a přes to…“ šeptala Zara a hleděla do země.

„Je to jako stín na slunci. Díky němu víte, že tam to slunce je," Dopověděl Corin. „Třeba tam najdete, co hledáte,"

„My ne… náš zaměstnavatel," Opáčil Daniel a Corin jen pokrčil rameny.

„Každý něco hledá," Otočil se a vzal kus zmačkaného papíru. „Nepovedená písnička,“ vysvětlil s plachým úsměvem a na zadní stranu papíru začal psát instrukce.

“Já vás znám…” zamyslel se Daniel a už mu na jazyk padalo i odkud, ale Corin ho zadržel.

“Neznáte. Nikdo mne doopravdy nezná a tak to bude nejlepší. Já jsem svoji šanci na to, aby mne někdo poznal zahodil. Neudělejte to samé," Otočil se na Zaru a podal jí zmačkaný kus papíru. Na malý moment se jejich oči setkaly a něco tíživého se začalo snášet ze stropu místnosti. Zara cítila, jak ji brní ruce, jak se topí ve vlastním těle. Pohlcovala ji ta šeď jeho očí a on se cítil stejně.

“Půjdeme?” Zeptala se Bree a vykročila ke dveřím. Ostatní ji následovali, ale než stihli odejít, Corin chytil Zaru za zápěstí.

“Vy máte tu knihu…” jen přikývla. “Neposlouchejte ji. Ten hlas lže. Na druhém konci je něco úplně jiného,"

“Co tím myslíte?” věděla, o jakém hlasu mluví. Slýchala ho každou noc, jak volá o pomoc a slibuje modré z nebe. Jak lahodně zpívá o lepší budoucnosti a varuje před tím, co se blíží. Jak slibuje, že její bolest ustane.

“Já… celé je to lež, musíte pochopit…”

“Zaro?” Jackson se důrazně na zpěváka zahleděl. “Děkujeme za informace, teď kdybyste mi ji laskavě vrátil zpátky," důležitě pohlédl na Zařino zápěstí, které Corin křečovitě svíral.

“Já jen…” náhle zmlkl a s hrůzou hleděl ke dveřím. Zara i Jackson se otočili a spatřili jak opodál stojí mladá žena s dlouhými rovnými černými vlasy a pronikavým pohledem chladných modrých očí je upřeně sleduje. 

“Běžte," vydechl Corin a pustil Zaru. Z jeho pohledu usoudili, že nemá smysl se dál vyptávat. Zároveň důraz v jeho hlase jim napovídal jak tíživé pro něj tohle setkání je. Zara se na odchodu ještě jednou ohlédla a spatřila, jak se na ni žena dívá. Ten hlas, co jí neustále něco našeptával, byl najednou až nepřirozeně tiše. Žena si viditelně povzdechla, svěsila hlavu a zavřela za sebou dveře do Corinovy šatny. Zara jen cítila, jak ji Jacksonova ruka na zádech jemně popohání vpřed. Hlavou se jí honilo tisíc otázek. Pokud pominula celou sadu těch, které se snažily přijít na to, kdo byla ta žena, byla tu ještě druhá obrovská sada, která se zaměřovala na Corina a jeho vědomosti o knize.

“Máme v plánu potkávat ještě víc podobných šílenců, nebo tohle byl ten poslední? Jak jsi na něho, prosím tě, přišla?” prohlásil Jackson s jemnou výčitkou hned, jakmile dosedli zpět ke svému stolu.

“Ta jizva, viděls?” Bree pohodila hlavou směrem k Jacksonovi a její oči byly doširoka otevřené. Jackson jen přikývl. Oba moc dobře věděli, co taková jizva znamená.

“Já… když jsem prověřovala kontakty Lorda Dumbella, narazila jsem na jednu služebnou. Stačilo jí zamávat před obličejem tlustou obálkou a řekla mi o všem, co se za její službu stalo. Jednu dobu prý starého lorda hodně navštěvoval, což by se v zásadě nevymykalo normálu, ale mluvila o divných věcech, které se v sídle děly vždycky, když přijel. Služebnictvo mělo zákaz s ním mluvit, chodit do jeho pokoje a rušit je, když spolu s lordem rozmlouvali. Pak lord z ničeho nic zemřel a Corin přestal chodit. Už tehdy byl ale pod dohledem Organizace," odpověděla Zara. V hlavě si přemítala, že to musel být právě ten čas, kdy přišel do styku s Adamem. Bylo to jediné logické vysvětlení.

“Co napsal na ten papír?” zeptala se Bree a Daniel papír jemně vytáhl ze Zařiných rukou. Ona věděla, co na něm stojí. Ten hlas to místo doposud napřímo neoznačil, ale jakmile to uviděla, nebylo to pro ni žádným překvapením. Ostatní se zatajeným dechem čekali, až Daniel odhalí to zvláštní tajemství.

“Stojí tu… Getsemanská zahrada…”