Červen 2019

Inverness

​​

Toho rána paní Lydia nečekala, že v novinách najde něco převratného, ale stejně je koupila. Byl to její rituál, si každý den zaběhnout do obchodu pro čerstvé rohlíky, uvařit si kávu a u snídaně si přečíst to nejnovější ze světa. Byl to vlastně jejich rituál, její a jejího zesnulého manžela Alberta, ale poslední půl rok už čítávala noviny sama. Byla zvyklá začít horoskopem a přečíst ho nahlas jak sobě, tak jejímu muži a nepřestala ani poté, co dostal infarkt a nechal ji na světě samotnou.

„Váhy: Dnes poprvé po dlouhé době najdete možnost, jak se dostat ze svého vnitřního vězení. Čeká vás důležité pracovní rozhodnutí a změna k lepšímu.

Slyšíš to Albi? Tak to asi seknu s prací kuchařky ve škole. Třeba se ze mě dnes stane podnikatelka!“ povytáhla obočí, poposunula si brýle na nose a četla dál.

„Býk: Vaši milovaní stojí před důležitým životním rozhodnutím a vy jim v tom musíte pomoct. Po dlouhém odloučení se brzy setkáte se svou starou životní láskou.

No teda, snad jsi v tom nebíčku nepotkal starou Johnsonovou? No jen počkej, až tam za tebou přijdu, to ti skončí dovolená hochu. Kde jsou ty nekrology?“

Přetočila listy novin až na oznámení o úmrtí, ale jak se zdálo, paní Johnsonová se ještě těšila svému zdraví. Lydia se smutně usmála a zadívala se na prázdné křeslo vedle sebe. Průvan z otevřeného okna otočil stránku novin až k inzerátům. Většinou je přeskočila, ale dnes ji zaujal krátký text:

 

Inzerát: Hledá se hospodyně, zn.: SPĚCHÁ

Pro odlehlé venkovské sídlo se hledá diskrétní hospodyně. Ubytování a strava zajištěny. Platba v hotovosti. Důraz na čistotu a detail nutností. Nastěhování ihned. Preferujeme starší spolehlivou dámu, co umí slušně vařit a péct i pro více lidí. Smlouva na dobu neurčitou. Odměna za rychlost.

 

Přečetla si inzerát několikrát a každou jeho větu si v hlavě pečlivě rozebrala. Vždy bylo jejím snem žít na venkově, ale nikdy se jí nesplnil. Spolu s Albertem zůstali celý život v bytě ve městě Inverness. Neměla ani zahrádku, kde by mohla mít pár mrkví, ředkviček a cibuli. A česnek. A trochu brambor. Vlastně ji na místě celkem nic nedrželo. Pokaždé, když se vrátila do svého bytu čekala, že ji manžel přivítá s hrnkem horké kávy, ale v bytě už jí na pozdrav odpovídala jen ozvěna a všudypřítomný žal. Každá věc jí ho připomínala, připadala si jako ve vězení svých vlastních vzpomínek. Tam fotka z výšlapu, tam tretka z dovolené u moře. Tady váza ze svatebního servisu. Dvě pohodlná křesla, která si koupili k televizi. Jedno už navždy prázdné. Manželovy děti se z Londýna už stejně nevrátí, jen na návštěvy, a to můžou kamkoli a spolu děti neměli. Práce kuchařky ve školní jídelně také nebyla, kdo ví co, a navíc příští týden začínaly letní prázdniny. Lydia si představila, jak se sama v bytě bude kousat nudou a smutkem.

Ne, bylo rozhodnuto. Zavolá na číslo v inzerátu a sbalit se může třeba hned.

 

***

 

„Vy budete paní Lydia, že ano? Jmenuji se Ava, mluvily jsme spolu telefonicky, mám to tu na starosti,“ Ava, vysoká tmavovláska jí podávala ruku a zcela profesionálně se na ni usmívala.

„Ano, těší mně, slečno Avo,“ Ohlédla se na auto, které pro ni poslali s myšlenkou na svá zavazadla.

„Nebojte, někoho pro ně pošlu, aby vám je přinesl. Váš pokoj bude v horním patře, pojďte, ukážu vám to tu,“ Lydia křečovitě sevřela svou kabelku a hleděla na mladou ženu, která už na vysokých podpatcích a v krátké pouzdrové sukni cupitala po štěrkové příjezdové cestě k hlavnímu vchodu. Něco Lydii drželo zpátky, ale najednou ucítila lehký závan větru, který ji popostrčil vpřed, a tak těžce polkla a šla.

Dům, který se ukázal být starým venkovským zámečkem, neměl žádné pravidelné obyvatele, tedy nově kromě ní, ale podle všeho byl zřídkakdy zcela prázdný. Byl perfektně udržovaný jak zevnitř, tak zvenčí. O zahrady se starala firma a dům měla nyní na povel Lydia. Vybavení nebylo nejmodernější, ale ani zastaralé, nicméně dalo se říct, že bylo celkem vkusné, i tak si ale všimla vrstvy prachu, zřejmě proto hledali hospodyni tak urgentně.

„Co se vlastně stalo s vaší poslední hospodyní, slečno Avo?“ zeptala se, když procházely banketním sálem.

„No, ehm, opustila pozici kvůli zdravotním komplikacím. Byla to starší dáma. Tady je pracovna a za ní alchymistický sklad.“

„Al-co prosím?“

„Ach nebojte. Původní majitelé se zajímali o mystiku a historii, mezi což patří i alchymie, ale není tam nic nebezpečného. Něco má možná zvláštní popisky, ale všechno je zřejmě falešné,“ Ava otevřela dveře a odhalila tak nevelkou místnost plnou regálů s krabičkami, lahvičkami a různými nepopsatelnými věcmi. „Může to působit trochu děsivě, ale na to si zvyknete. Vaší prací bude jen to tu udržovat čisté,“ Lydia vytřeštila oči na něco se dvěma hlavami, co se jen tak pohodlně vznášelo v konzervačním nálevu. Střelila pohledem po Avě, ale ta vypadala zcela klidně a zamířila k dalším dveřím. Její reakce přiměla Lydii se uklidnit a setřást ze sebe mráz, který jí přeběhl po zádech. Vzpomněla si na spižírnu ve školní jídelně, kde občas taky něco nezdravě vyhlížejícího plavalo v nálevu a řekla si, že to vlastně moc rozdílné není. Další místností byla velká knihovna.

„Je tu hodně vzácných svazků, na ty musíte opatrně,“ pokrčila rameny Ava a už si to rázovala ke schodišti za pravidelného klapání svých lodiček.

Lydia měla tíživý pocit. Bez rozmýšlení se pustila do tohohle dobrodružství. Nikdy nezměnila zaměstnání a najednou tohle. Vařit i péct uměla obstojně, bylo jí škoda na školní jídelnu. Pořádná byla také, ale nikdy se nestarala o tak velký dům. Její společnice zahlédla pochyby, které se jí hnaly tváří, a tak se k ní vrátila a konejšivě jí položila ruku na rameno.

„Já chápu, že toho na vás musí být asi trochu moc, ale není se čeho bát. Představte si, že vedete prestižní hotel, kde si nikdo nikdy nebude stěžovat. Stačí jen dobře vařit a držet to tu…hezké. Pojďte, ukážu vám váš pokoj. Je v něm příjemné světlo a přinesla jsem vám katalog, abyste si mohla vybrat nějaký nový nábytek, když budete chtít. To vám určitě udělá radost,“

Měla pravdu, její nový domov jí opravdu dovolil trochu pookřát. Bylo to podkrovní apartmá o dvou prostorných slunných pokojích. Lydia nejdříve zaklela nad množstvím schodů, ale pak si řekla, že ji to aspoň bude držet v kondici. Nějaký nábytek tam byl, ale byla ráda za prozíravost mladé ženy, příležitost vybavit si své nové bydlení ji nadchla. Obzvlášť když to platil její zaměstnavatel.

„Kdo je vlastně pan Brushart? Říkám to správně?“ zeptala se jen co se posadily v obrovské moderní kuchyni, aby podepsaly smlouvu. Ava s úsměvem přikývla.

„Je to soukromý podnikatel a sběratel umění. Je jedním z akcionářů Organizace, ve které jsme všichni zaměstnáni. Určitě se s vámi přijde seznámit, až sem zase někdy přijede, ale vaší formální nadřízenou budu já. Pokud budete cokoliv potřebovat, neváhejte mě kontaktovat dnem i nocí. Podepište tady,“ Posunula jí krátkou dohodu o mlčenlivosti a s vážnou tváří se k ní přiklonila. „Pan Brushart má toto sídlo na různé oslavy a setkání, příležitostně…zvláštní události. Je pro nás klíčové, abyste byla diskrétní. Proto o čemkoli, co se děje v sídle s nikým nemluvte, ano?“ výhružně a nyní bez úsměvu Lydii přímo probodávala pohledem.

„Ano, samozřejmě,“ špitla starší dáma a papíry podepsala, aniž by je četla, přičemž si v duchu říkala, že by jí její manžel zcela určitě vynadal. Ava se opět změnila v usměvavou profesionálku a papíry sesbírala.

„Tak, výborně. Tady jsou klíče, telefon, firemní počítač a karta. Objednejte cokoli je třeba. O všech hostech a událostech se dozvíte podrobné informace každý večer v emailu. Zítra vám ještě vše ukážu,“ Posunula k Lydii tašku se zmíněnými věcmi a měla se k odchodu. „Asi dva týdny tu budete sama, tak můžete sídlo prozkoumat a při té příležitosti i uklidit. Máte to tu na povel, paní Lydie,“ zasalutovala jí a už chtěla projít dveřmi pryč, ale zarazila se. „Je možné, že tu uvidíte… řekněme neobvyklé věci, ale ať se děje, co se děje, platí pravidlo diskrétnosti,“ Lydia přikývla a osaměla.

 

***

 

Bylo to to zvláštní ticho, co jí nedávalo spát. Ticho, a přece nesnesitelný hluk. Ten dům k ní mluvil, tak, jak to staré domy umí. Stěžoval si na těžkou střechu, na nedotěsněná okna, na myši ve sklepení a na to, jak ubíhal čas v prázdných chodbách.

Lydii chyběl její ranní rituál, a i když měla k dispozici auto, nebyla si za volantem ještě tak jistá, aby každé ráno jezdila do cizího města pro pečivo a noviny. Zbývala jí tedy jen káva. Po třech dnech se ale přece jen odhodlala požádala Avu o to, aby jí denně mohli dovážet nákup. Žádný problém. Brzo ráno přijelo auto a nějaký mladík vše beze slov vyložil před zadní vchod vedoucí k prostorám pro služebnictvo. Po pár dnech ho Lydia chytila a nalákala na čerstvé koláče jen proto, aby si měla alespoň na chvíli s kým povídat. Od té doby začal zvonit a čekat, než mu otevře. Měla tedy nový rituál a horoskop začala číst i jemu.

Jednou týdně přijela zahradnická firma, Lydia se na ně nesmírně těšila. Najednou bylo všude rušno! Postupně si začala připadat, že sem patří. Ten dům ji potřeboval. Dychtil po tom, aby se o něj někdo staral, aby o něj někdo pečoval. Z počátku to bylo strašidelné, jak se průvan valil prázdnými chodbami, ale zvykla si na to. Hodně tomu napomáhal i bezpečnostní systém, který, jak jí bylo vysvětleno, by dovnitř nikoho nepustil bez jejího vědomí. Vší té technologie na ní však bylo moc. Měla svůj malý zápisník, do kterého si vše zaznamenávala, včetně všech hesel. Občas si povzdechla, protože věděla, že její manžel by jí za to vyčinil. On by v tom všem hned vyznal a už by věděl, kde je třeba co opravit nebo vylepšit. Byla tu i malá dílna, to by bylo jeho království.

Lydia si každý večer na nos nasadila své tlusté brýle, otevřela zápisník a naťukala přesnou sekvenci dle instrukcí. Ráno se pak těšila na report bezpečnostního systému, protože jí vždy ukázal, jak se v noci kolem sídla prohánějí srnky, zajíci a lišky. Lidé se zámečku spíše vyhýbali, ale stejně měla pocit zvláštní přítomnosti něčeho dalšího. Přisuzovala to létům historie domu, která na ni dýchala z každé zdi i skříně.

Žádné dveře pro ni nebyly zavřené, ačkoli by byla raději, kdyby ten alchymistický sklad spadal mimo její jurisdikci. Strávila celý jeden den tím, že tam jen utírala prach a prohlížela si ty podivnosti. Běhal jí z toho mráz po zádech, ale pak se dostala k polici, na které byly lidské plody v různém stádiu rozvoje. To ji poprvé uklidnilo. Takhle přeci nenarozené dětičky nemohou vypadat. Očividně to bylo všechno umělé. Hloupý vtip. Zfalšované kuriozity. Určitě. Neměla o tom pochyb. Určitě? Určitě!

Začínala se cítit jako paní domu a ve své vlastní hlavě fantazírovala o tom, že jí to tam patří, že je venkovskou dámou modré krve, že je to její vlastní hotýlek U Zámecké Paní. Bavila se tím, že si k večeři prostírala nejlepší porcelán, stříbrné příbory a čerstvé květiny do vázy. Nezáleželo na tom, že večeřela sama a měla třeba jen párky. Pouštěla si k tomu hudbu z gramofonu a tančila chodbami. 

Časem se také odhodlala a pomaličku, s tlustými brýlemi na nose, vyjela se svým červeným Mini Cooperem, kterému láskyplně přezdívala Alice, směrem do nedalekého města na jehož okraji byl obchodní dům. Doposud se chodila na auto jen dívat a občas ho trochu umýt a naleštit, ale už nastal ten pravý čas. Její výplata byla více než štědrá a tak se rozhodla, že když už je tou zámeckou paní, měla by se tak i oblékat. Zahodila proto staré květované zástěry a vytahaná trička a v obchodě pro zralé dámy si pořídila pár kostýmků a šatů, příjemné ale elegantní domácí oblečení a hezké pohodlné boty. A kabelky, ty nesměly chybět. S těžkým povzdechem si pak také u kosmetičky koupila drahé, ale prý vynikající omlazující krémy. Tušila, že jí to mládí nevrátí, ale těšila se, jak si vlasy zabalí do turbanu a na obličej si napatlá tu vzácnou masku s kaviárem a na oči si dá okurky. No a do ruky třeba trochu šampaňského, jako to dělají ty ženy v latinskoamerických telenovelách. Posadí se na lehátko na terasu u fontánky a bude poslouchat ptáčky, nebo Franka Sinatru. 

Pravidelně se začala objednávat i ke kadeřnici a celkově se cítila o deset let mladší. Manžel by se na ni nemohl vynadívat. Hlavně si již nepřipadala jako ta ušmudlaná paní z kuchyně, ale pravá zámecká paní, která ten dům i svého zaměstnavatele dostatečně reprezentuje. Ze skříně pak ještě vytáhla šperky z růžového zlata s červenými kamínky, které dostala k padesátinám od svého manžela, ale bála se je nosit. Měla pocit, že jí nesedí, že se k ní nehodily, ale to se teď změnilo.

Hostů v sídle nebývalo mnoho. Někdy jen pár, který projížděl, jindy malá skupina, která zůstala na víkend. Příliš s nimi nemluvila a oni se také drželi pospolu. Vždy jim připravila pokoje a čistě povlékla postele. Na polštáře pokládala malé čokoládky a zdobila místnosti čerstvými květinami. Každému pak nabalila i balíček buchet na cestu, zabalený v látkovém červeno bílém kostičkovaném ubrousku. Časem se hosté vraceli a opakovali a někteří za ní občas chodili do kuchyně, loudit dobroty. Pana Brusharta viděla jen párkrát. Obvykle přijel pozdě v noci a druhý den odjížděl, pokaždé ji ale požádal, aby se k němu připojila na snídani, kde s ní vedl obyčejnou zdvořilostní konverzaci a zároveň jí poděkoval, jak perfektně se stará o jeho sídlo. Pokaždé se ujistil, jestli je se vším spokojená a jestli vše klape, jak má. Poprvé od smrti manžela si připadala, že ji někdo docení. Týdny i měsíce ubíhaly. Mezi dalšími zaměstnanci si našla přátele a občas jezdila na kávu do místní cukrárny, kde se scházely dámy podobného věku a klebetily. Někdy přišla řeč i na její sídlo a ony dámy měly podivné otázky a sdílely zvláštní příběhy, ale Lydia vždy jen mávla rukou a usmála se. Dobře věděla, že o svém zaměstnání by neměla moc mluvit.

​Jednoho dne ráno na kuchyňském stole ležela obálka a na ní bylo úhledným písmem napsáno její jméno. Když ji otevřela, viděla nemalou sumu a vzkaz:

​

Za vaši diskrétnost a perfektní práci.

A.

​

Když poprvé našla takovou obálku, bylo to téměř přesně před rokem a půl. Chystala se uklidit banketní sál, po jednom z jejich setkání a našla tam nějaké nádobí zacintané od krve. Nevěděla, co si má myslet, ale obsah obálky ji ukonejšil. Řekla si, že se asi jen někdo pořezal. 

Chtěla se na Vánoce podívat za vnoučaty do Londýna, a to ne jen jako chudá babička. Navíc byla na tom místě tak spokojená, tak chod věcí nezpochybňovala. Postupem času ale obálky a zvláštní nepořádek přibývaly.

Jednou byla obálka obzvlášť naditá, a tak se paní Lydia vybavila hygienickými rukavicemi, starými pracovními montérkami a odolnou dezinfekcí, než se vydala na úklid. Když otevřela dveře, ten puch ji téměř uhodil do nosu. Železitý pach krve a amoniakový pach rozkladu. Rychle se dostala k oknům, aby je otevřela a pustila do místnosti jak vzduch, tak světlo. Když se otočila, spatřila, co je původcem toho všeho a zalapala po dechu. Pár minut jí trvalo, než se u okna vydýchala a pak prostě jen pokrčila rameny a pustila se do práce. Přemýšlela, jaké zvíře má asi taková střeva a orgány, když je házela do kýble. Byly kluzké, celé od krve a ona byla šťastná, že jí prozíravost přiměla vzít si rukavice rovnou. Do pomyslného nákupního seznamu jich zařadila rovnou několik párů, jen tak pro jistotu. A silné čistící prostředky, takové, co používají v nemocnicích. Stará MacLeodová jí určitě poradí. 

Dnes byla obálka průměrná, stejně jako svinčík, něco bylo ale přece jinak. Hosté odjeli ještě v noci, ale Lydia měla pocit, jako kdyby po nich něco zůstalo. Vznášelo se to v každém pokoji, takový tmavý opar, přesně jako když spálila tu cibuli loni v létě, jenže tohle nešlo vyvětrat. S prachovkou a Prontem proti prachu zrovna procházela chodbou v přízemí, když najednou měla pocit jako kdyby za sebou slyšela kroky. Zamyslela se, jestli náhodou na nějakého hosta nezapomněla, ale ne, přece všichni odjeli a dům je… zamčený? Prudce se otočila, ale nikoho neviděla. Překotně se začala prohrabovat kapsami, aby našla telefon. Vylovila ho spolu se svými brýlemi a spěšně hledala tu hloupou aplikaci, kterou jí Ava ukazovala, ale ta tvrdila, že dům je opravdu zamčený. V garáži bylo jen její auto Alice. Příjezdová brána byla zavřená. Okna také.

„Mňau?“

Lydia s přidušeným výkřikem nadskočila a pustila jak telefon, tak Pronto. Narušitel se však také polekal a zalezl pod komodu.

„Už jsem myslela, že je se mnou amen,“ oddechla si, ale stále svírala ruce na prsou. Klekla si, aby mohla sebrat věci ze země a také aby se mohla podívat na původce svého děsu. Zpod komody na ni zíraly dvě strašidelně lesklé oči.

„Neboj se, pojď ven, dám ti v kuchyni něco dobrého,“ natáhla ke zvířeti ruku a z výstřihu se jí zhoupl řetízek se zlatým přívěskem. Oči najednou vystřelily a drobná tlapka se po něm natáhla. Lydia ucukla, ale zasmála se. Tak obrovský strach jí nahnalo obyčejné mourovaté kotě. Tohle musel být ten šramot co ji dnes pronásledoval domem. Určitě.

 

***

 

„Tohle jsou Viky a Dany a támhle to je James, budou vám dnes k ruce,“ Ava postrčila dvě znuděné dívky směrem k Lydii, byly zase nové, u jejich caterignové firmy, která Lydii při velkých událostech asistovala, nikdo dlouho nevydržel. Ava se zadívala na zem na mourovaté kotě, které si vehementně chtělo do tlamičky nacpat její tkaničku. „Dnešek je opravdu důležitý,“ poznamenala a šťouchla do tvorečka špičkou bílé tenisky. „Tahle havěť bude muset být zavřená,“ Lydia se jen usmála, sebrala kotě a odnesla ho do svého apartmánu.

„Dneska musíš být hodný, ano Maxi?“ pohladila kotě po hlavě, a to jí hravě mňouknutím odpovědělo. Dělalo jí společnost už několik dní, a tak se rozhodla ho pojmenovat a určit mu narozeniny, aby ráno s poslíčkem Danielem mohli číst horoskop i jemu.

Když přišla zpátky dolů, děvčata už vybalovala nákup, který James a Daniel přinesli. Čekala je dnes hostina o několika chodech. Lydia se na ni připravovala celé dny a zkoušela si recepty dopředu. Inspirovala se kulinářskými pořady i časopisy a pevně věřila, že má vše pod kontrolou. Byl podzim, a tak po jednohubkách s kaviárem následovala dýňová polévka se slaninovými chipsy. Od poslechu to nebylo honosné jídlo, ale asi stokrát si zkoušela, jak nazdobit talíř, aby honosně vypadalo a o chuť se nebála. Dalším chodem byla kachní stehýnka se zelím a domácími knedlíky. Ava jí to nechtěla dovolit, přišlo jí to příliš obyčejné, ale pan Brushart z toho byl nadšený, ovšem pouze pokud to doplní o svůj jablkový koláč s vanilkovo-rumovým krémem. Takovou podmínku mu ráda splnila.

Vaření a chystání sálu zabralo celý den. James rozmisťoval židle a stoly podle Aviných instrukcí a paní Lydia se zahradnicí Ruby roznesly květiny. Hosté se postupně sjížděli a vrhli se na chlebíčky a citronové dortíky, o kterých si řada z nich již povídala v autě. Lydia si oblékla své nejhezčí modré šaty a novou lněnou zástěru. Byla nervózní, tak jako nikdy a těkala očima, jestli je všechno tak, jak má. Uprostřed večeře Ava rozrazila zadní dveře.

„Pomoc!“ podpírala malátnou dívku v bílých šatech. Děvčata k ní rychle přispěchala a společnými silami dívku posadily na židli.

„Kdo je to? A co se jí stalo?“ zeptala se Lydia a podepřela ji, aby ze židle nespadla.

„To je Daisy, hlavní hvězda večera. Trochu přebrala a toulala se po zahradě,“ vysvětlila Ava.

„Bude zpívat?“

„Něco takového.“

“Avo, drahoušku, tenhle ptáček jen tak nezazpívá,” Lydia si dívku starostlivě prohlížela a přistrčila jí talíř s dýňovou polévkou a pořádnou dávkou slaninových čipsů a krutonků.

 

***

 

Pomocníci po večeři odešli, zbývalo už jen přichystat nějaké jednohubky do salonu, a to Lydia zvládla i sama, ale společnost jí dělala podřimující Daisy.

„Stejně je to všechno jen blbá hra,“ škytla dívka.

„Co tím myslíš drahoušku? Dáš si trochu vody?“ Lydia se tvářila ustaraně a starostlivě odhrnula dlouhý pramen vlasů z dívčiny tváře. Měla dlouhé, inkoustově černé vlasy, které jí splývaly po zádech jako závěs noci. Vždy se nepatrně pohybovaly, i když nevál ani jemný vánek, jakoby naslouchaly tajemstvím.

„Vodky? To si dám, stejně má být moje poslední,“ její skelné oči se zalily slzami a Lydia jí přistrčila pohár s vodou.

„Každý chce přestat pít, když je mu špatně, to tě zase přejde,“ Usmála se a aranžovala jednohubky na tácek.

„Jenže já už se nenapiju nikdy ničeho. Pro její věčnou slávu,“ Daisy nemotorně zvedla svoji vodu k přípitku a vzlykla. 

„Čí slávu, děvče?“ Daisy z jedné strany ujídala jednohubky, které před ní Lydia pečlivě skládala.

„Prastaré přece,“ ušklíbla se s plnou pusou. „Myslela jsem si, že v tom najdu smysl, ale teď mám jiný pocit. Co myslíte, že je smysl života?“

„Pro mě to byl můj muž,“ Lydia se zasněné usmála. „Já vím, pro vás mladé je to hloupost, ale my se našli až později v životě,“ hospodyně ukrojila kousek koláče a přistrčila ho k Daisy. „Dej si, bude ti líp,“ dívka si talíř dramaticky prohlédla, ale ochutnala, než však mohla svou porci dojíst, vešli do kuchyně dva muži, kteří ji odvedli. Lydii to celé přišlo divné, opilá přece ani zpívat nemůže. Obzvlášť když takhle blábolí.

Odnesla pohoštění do prázdného salonku a doplnila barový stolek o pár lahví šampaňského. Bylo jí striktně řečeno, že se k hostům nemá přibližovat, a že si vše obstarají sami, jí bude třeba až ráno. Pomalu stoupala po schodech, když zaslechla zoufalý výkřik. S rukou na prsou seběhla těch pár schodů, ale zastavila se a nervózně přešlapovala na chodbě. Z místnosti se ozývalo mumlání a zpod dveří stoupalo zvláštní světlo. Popošla ke dveřím a znovu uslyšela ten výkřik. Musela to být Daisy! Lydia vzala za kliku a…

„Ten koláč, se vám povedl, ostatně jako celá večeře,“ ozval se hlas přímo za ní.

„Pane na nebi! Omlouvám se, pane Brusharte, myslela jsem…“ Lydia stáhla svou ruku zpět a nervózně si upravila sukni. Pohlédla ke dveřím, které toužila otevřít. Ke dveřím, které však zůstaly pevně zavřené.

„To je v pořádku. Mohla byste mi ukrojit ještě kousek a nachystat mi ho v pracovně?“ vysoký elegantní muž v modrém obleku mluvil tiše, ale důrazně. Lehce se na ni usmíval, ale jeho oči ji varovaly, tady neměla co dělat. „A možná přineste ještě jeden do růžové ložnice. Daisy si ráda dá,“

„Samozřejmě, pane Brusharte,“

„Dobrou noc, paní Lydie,“ těžce polkla. Otočila se za dalším výkřikem, ale věděla, že nejlepší bude udělat, co říkal.

 

***

 

Nemohla usnout, a tak vstala brzy. Cítila se nervózně, když vešla do kuchyně a viděla na stole naditější obálku. Rozhodla se, že uklidí nejdříve salon, aby se tam hosté mohli nasnídat. Pak měla v plánu vrhnout se na pokoje, něco ji ale nutilo vyhýbat se banketnímu sálu. Mrazilo ji z pomyšlení, co tam asi tentokrát najde. Jenže nebylo zbytí, musela nakonec dovnitř.

Teprve brala za kliku a už měla pocit jako kdyby na ni spadla všechna tíha světa. Nezlepšilo se to ani když dveře otevřela. Ta místnost ji mrazila do morku kostí. Sál byl prostorný, v jeho pravé straně u oken byl velký stůl, na kterém bylo různě poházené zbylé nádobí, zmačkané ubrousky, prostě nic neobvyklého, ale to téměř ani nezaznamenala, protože s otevřenými ústy zůstala civět na obrovské dřevěné X. Tušila, co to je, něco takového viděla ve filmu, tam to také mělo kožená pouta na každém konci, a to by asi ani nebylo to nejhorší jenže všude kolem byla krev. Doslova kaluže zaschlé krve.

„Ježíši…Ty parkety! To nepůjde vydrhnout!“ rozhodla se, že se nebude zabývat tím, odkud krev pochází. Nemohla, protože by jinak ztratila rozum. Sehnula se pro kousek bílé látky, která jí ležela u nohou. Šaty. Daisyiny šaty. Nebo spíš cáry jejích šatů promáčené krví. Lydia těžce polkla. Pustila tu látku zpátky na zem a rozeběhla se pryč ze sálu po schodech nahoru k pokojům. Zastavila se před růžovou ložnicí, ale neváhala ani chvíli a trhla za kliku jenže dveře se neotevřely.

„Pane bože...“

Malátně se opřela o stěnu a zděšeně si zakryla ústa dlaní. Měla pocit jako by nemohla dýchat. Viděla jen slabý proužek slunečního světla pode dveřmi a stále cítila ten pach krve, který se teď pozvolna rozléval domem.

Něco za dveřmi se pohnulo.

Lydia zpozorněla.

Proužek světla pode dveřmi se přerušil procházejícím stínem a najednou něco nesmírně rychle narazilo do dveří. Lydia úlekem  uskočila, ale upadla a vydala přidušený výkřik. To něco narazilo znovu a znovu!

„Tak dost!“ zaburácel pan Brushart hned za ní. Nárazy ustaly. „V tomto domě se chováme slušně,“ nabídl Lydii ruku a pomohl jí vstát, ale ona byla stále zkoprnělá strachem. Měla pocit, že za těmi dveřmi někdo stojí.

„Byl by… prosím… ještě kousek toho jablíčkového koláče?“ byla to Daisy, ale její hlas byl podivný, přiškrcený a zlověstný. Koláč ještě zbyl.

 

***

 

V sídle zůstal pouze pan Brushart, Ava, nějací dva muži a Daisy. Lydia jako správná hospodyně vše uklidila a přichystala jim oběd i večeři, ale mnoho toho nesnědli. Všechen čas trávili u Daisy v pokoji, odkud se ozýval v různých obměnách řev, zoufalý křik, mumlání i družná konverzace. Chodila okolo a snažila se alespoň něco zaslechnout, ale mluvili jen o nějaké knize. Nevěděla, co si o tom má myslet, ale nezbývalo jí nic jiného než prostě jen pokračovat v práci. Cítila se nejistá, měla pocit, že se musí neustále otáčet a sledovat, jestli za ní někdo nejde, byla paranoidní. Stejné pocity jakoby odrážel i dům. Byla v něm větší zima i tma než obvykle. Slunce od rána nesvítilo i přesto, že nebe mělo být podle předpovědi bez mráčku. Našla několik zvadlých květin, a to je přitom dala do vázy včera. Vítr se kolem domu proháněl se vší obezřetností, ale i tak vydával tíživé zvuky, když se zamotal ve větvích stromů. Něco bylo jinak. Těžce se nadechla a přitiskla k sobě naditou obálku.

“Jane koupím kolo, s košíkem na panenky a malému Markovi toho robotího dinosaura, o kterém mi minule povídal,” pokývala hlavou, uložila obálku mezi ostatní. Její kocourek Max se dožadoval její pozornosti a tak ho pohladila po hlavičce a vrátila se ke své práci.

Nesla mísu s teplým jídlem do salonu, když najednou vypadla elektřina. Rychle našla několik svíček a nasázela je do starých svícnů, které roznesla po domě. Pár jich nechala i za dveřmi růžové ložnice a zaklepala, ale nechtěla jít dovnitř. Vypadalo to až romanticky, pokud by z domu konečně vymizel ten zápach. Už několik hodin bylo ticho, až podezřelé ticho. Nesla poslední mísu s masem, když zahlédla nějakého muže za oknem. Mísa jí málem vypadla z rukou, ale udržela ji. Stál tam ve tmě, několik metrů od okna a díval se dovnitř. Lydia si myslela, že je to jeden z hostů, ale čím víc na něj hleděla, tím víc jí byl povědomý. Měl na sobě flanelovou košili, stejnou jako měl rád její manžel. A golfovou čepici… taky stejnou…

„Chybí vám?“ ozval se za ní ten jemný hlásek, který poslední dva dny křičel třeba i hodiny v kuse.

„Daisy!“ Lydia měla toho lekání už docela dost. Jako kdyby se nikdo v tomhle domě neuměl pohybovat normálně. Takhle jí srdce brzy vypoví službu. „Kde je pan Brushart? Našli jste tu knihu, o které tu pořád někdo mluví?“ pokusila se šibalsky zjistit, co se děje.

„Pan Brushart je zaneprázdněný,“ odpověděla spěšně. “Ano, bohužel už ví, kde kniha je,” dodala Daisy trochu zklamaně. Měla na sobě tmavé šaty, které jednou viděla nosit Avu. Její kůže, bez jediného šrámu, byla tak bílá a průhledná, vypadala nezdravě.

„Tak snad přijdou na večeři, už je nachystaná, pojď si sednout děvče, musíš něco sníst,“ Daisy ji poslechla a nechala si naložit velkou porci řízků se salátem. „Upekla jsem nový koláč, švestkový, kdybys chtěla. Už je ti lépe?“ zeptala se Lydia starostlivě a mateřsky jí zastrčila pramen vlasů za ucho. Daisy jen s úsměvem přikývla.

„Posaďte se ke mně. Nerada jím sama,“

„Slečna Ava by to neviděla ráda,“

„Slečna Ava udělá, co jí řeknu,“ Daisy chytila Lydii za ruku a mírným sevřením ji přinutila se posadit vedle ní. „Ptala jsem se, jestli vám chybí manžel,“ Daisy si ukrojila sousto a opatrně si ho vložila do úst.

„To víš, že ano. Moc. Ráda bych mu řekla o tom, jak se mi tady daří, ale takový je život,“

„Co měl dnes ráno v horoskopu?“ Lydia se zarazila. O tomhle si spolu určitě nepovídaly. Možná jí to řekl pan Brushart, jednou u snídaně četla horoskop i jemu, ale to by si přece… nepamatoval. I kdyby, proč by o tom mluvil zrovna s ní?

„Já…nevím. Dnes jsem noviny nečetla, bylo tu tak rušno,“ Lydii přeběhl mráz po zádech. Zaposlouchala se do zvuků domu, které ji normálně uklidňovaly, ale bylo slyšet jen hrobové ticho.

„Určitě to byla nějaká klasika, jako třeba: Vaši milovaní stojí před důležitým životním rozhodnutím a vy jim v tom musíte pomoct. Po dlouhém odloučení se brzy setkáte se svou starou životní láskou,“ hospodyně seděla jako přikovaná. „Co byste dala za to, ho znovu vidět?“ zeptala se Daisy a střelila pohledem k oknu. Lydia ji následovala a viděla v něm svůj vlastní odraz. Něco těžkého jí chytilo za rameno. Pohlédla na to místo, ale nic neviděla, jenže jakmile se znovu podívala na svůj odraz v temném okně, srdce se jí zastavilo. Její muž stál za ní. Vytřeštila oči a nemohla dýchat.

„Co to…?“

„Jste laskavá dáma, ne jako oni,“

„Ale, Daisy…“ Lydia nechápavě zavrtěla hlavou.

„Daisy už tu není,“ pronesla mladá žena nevzrušeně a ukrojila si další sousto.

„Co to povídáš děvče,“ Lydia se nervózně usmála, ale ona se k ní otočila a její oči byly najednou temné jako nejhlubší noc. „Daisy?“

„Daisy… už tu není. Našla ale svůj smysl. Co byste dala vy za to, abyste zase měla ten svůj?“ Lydia zkoumala tvář svého muže. Naléhavě jí hleděl do očí, jeho čelo bylo svraštělé a stisk jeho neviditelné dlaně silnější. Náhle pochopila. Těžce polkla a zahleděla se na své ruce složené v klíně.

„Cokoliv. Kdybychom tu mohli být spolu, to bych si moc přála,“ špitla.

„Dobře. Dojdete mi pro ten koláč, prosím?“ mladá žena se zářivě usmála, a tak Lydia nejistě vstala a pomalu odešla do kuchyně. Měla pocit, že ji někdo provází. Lehký dotyk na zádech, když jí někdo pomáhal do schodů, dveře, které se normálně samy přivíraly, jako kdyby někdo držel na místě. Vešla do kuchyně a zadívala se na malé kotě, které se rozkošnicky rozvalovalo na stole. Zavrtěla hlavou, protože na stůl nesmělo, ale neměla to srdce ho vyhnat. Hleděla do jeho hnědých očí a náhle se jí zamotala hlava. Svět, jakoby potemněl. Necítila, že by upadla, ale cizí ruka jí pomáhala zpět na nohy. Vzhlédla a ztratila dech.

„Albi!“ objala ho a on ji rychle odvedl k jídelní židli, aby se posadili.

Kotě seskočilo ze stolu a tím pohybem něco shodilo na zem. Obálka. Teď už by mohla vnoučata vzít i do Zoo v Londýně, na to Oko a do toho vánočního zábavního parku, kde je všechno tak drahé. A mladým by mohla dát trochu víc na rekonstrukci domu a ještě by něco zbylo na tu novou kabelku, na kterou se už dva týdny chodí dívat. Zahleděla se však na malé kotě, které její pohled svedlo ke zvláštní věci na zemi. Lydia zatajila dech, ale její manžel ji konejšivě pohladil po tváři.

Max zamňoukal, když došel k obličeji své paní, ležící na chladné kamenné podlaze. Lehce se hospodyni snažil tlapkou probrat, ale nezabíralo to, a tak se zoufale rozhlédl po kuchyni. Jeho oči se najednou rozzářily a on se se zvednutým ocáskem rozeběhl ke dvěma prázdným kuchyňským židlím.