5.8.2025
 

Moje nejmilejší Polárko,

dnes jsem udělal něco, na co bys byla pyšná. Našel jsem starý sklad potravin, náhodou, jako kdyby mi ho do cesty poslalo samo štěstí. Vydal jsem se přes starou vojenskou oblast, víš jak – pořád doufám v nějaký zázrak, že narazím na nevyrabovaný muniční sklad. Jeden jsem skutečně našel, ale žádná Tutanchamonova hrobka se zázračnými zásobami to nebyla. Police prázdné, vzduch zatuchlý. Jen vzadu místnosti jsem zahlédl zatarasené dveře. Regály nešly odtáhnout, tak jsem budovu obešel. A pak se pode mnou propadla střecha a já skončil rovnou na pytlích s pšenicí. Nebyl to nejměkčí dopad, ale přežil jsem bez zlomenin. Jenže voda a plíseň už tu úrodu dávno spolkly. Nepopírám, že by se mi hodil nějaký uklidňující LSD trip, ale znáš mě, v mém případě by to zabralo opačně a já bych se z té noční můry neprobudil.

​

Nebylo tam mnoho, ale dost na pár týdnů. Pobral jsem, co šlo, a hodil to do kufru auta. Něco jsem tam schválně nechal, kdyby náhodou přišel ještě někdo jiný. Přiznám se, moc toho nebylo, ale aspoň něco. Cestou jsem narazil na tři mladé – dvě holky a jednoho kluka, nikomu nebylo víc než šestnáct. Snažili se vypadat drsně, jedna dokonce mávala brokovnicí, ale ten starý křáp se jí rozpadl v ruce. Bylo jim vidět do očí, ten hlad, strach, beznaděj. Držel jsem zbraň připravenou, a oni čekali, co udělám. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Tebe a na to, jak bys mi nikdy neodpustila, kdybych je prostě nechal být. Nechtěl jsem si zrovna adoptovat tři cizí potěry, nejsem žádný Pedro Pascal, ale dal jsem jim tašku jídla, co vystačí na pár dnů. Poslal jsem je pryč s tichým přáním, aby to zvládli.

​

Možná se mi tenhle skutek jednou vymstí. Ale na chvíli jsem viděl Tvůj úsměv, takový, jaký máš, když Ti v očích září vděčnost. A hned potom jsem zůstal zase sám, jen s prázdnou rukou a pohledem do zapadajícího slunce. Kde jsi, Polárko?

​

Jako vždycky nechám tenhle dopis v kostele. Nikdy bych nevěřil, že místo pošty budou lidé využívat kostely, ale zdá se, že ironie je poslední službou, kterou nám svět ještě dopřává. Zítra pojedu na sever. Vždy se snažím ujet aspoň 300 kilometrů, ale benzín ubývá a já nevím, jak dlouho mi vydrží.

Každou noc usínám s myšlenkou na Tebe. Ať jsi kdekoliv, doufám, že jsi v bezpečí.

​

 

S láskou
Damian