Jeruzalém, Izrael

Prosinec 2022

 

Bree z okna džípu sledovala město, které se před ní rozprostíralo. Neváhali ani chvíli, druhý den po setkání s Corinem objednali letadlo a vydali se do Jeruzaléma. Daniel a Zara jim živě vysvětlovali, co je Getsemanská zahrada za místo a jaký význam jí náleží v Biblické historii, ale měli své pochyby o tom, jestli něco najdou. Zahrada již byla prozkoumaná ze všech stran i úhlů a nic nového se již desetiletí nenašlo.

Slunce pomalu zapadalo a nad Jeruzalémem v dálce visela těžká temná mračna. Teplota rychle klesala a vítr naopak stoupal, brzy se mraky protrhnou a spustí svou tíhu na kamenné město. Nesmyjí však všechen ten staletý pouštní prach ani smog moderní doby.

Přistáli teprve před chvílí, nedaleko na vojenském letišti a Organizace jim zajistila vysokou míru utajení, ale i tak s nimi cestovala eskorta místní armády. Byť to byl jen jeden džíp se třemi vojáky, Jackson se stále nervózně díval do zpětného zrcátka a kontroloval je. 

Obloha pozvolna ztrácela svůj jas, ale město v dálce se naopak rozsvěcelo. Připraveno na blížící se svátky zářilo více než obvykle a působilo tak jako maják pro ztracené duše. Jejich ozbrojená eskorta je z ničeho nic předjela a naznačila, že je mají následovat. Pomalu se blížili k cestám, kde již byl poznat onen nezaměnitelný ruch velkoměsta, provoz houstl. Daniel na sedadle spolujezdce nervózně svíral batoh, kde měl bezpečně uloženého Adama a hleděl do svého tabletu, kde měl spuštěnu navigaci. Zcela se mu nezamlouvalo Jacksonovo řízení, ale nedovolil si činit poznámky. Za nimi, v tichu, seděla Zara, její hlava pozvolna vyčerpáním klesla na Breeino rameno a mumlala si něco ze spánku. Nebylo možné pochopit, co říká, ale Bree cítila, jak je Zara i ve svém spánku neklidná. 

Byli na cestě za profesorem Tzvi Cohenem, jedním z nejuznávanějších odborníků na biblickou historii a archeologii na Hebrejské univerzitě. Jeho výzkum se zaměřoval rovněž na Getsemanskou zahradu a tak to byl zcela jasně první člověk, za kterým se museli vydat. Měli štěstí, i na poslední chvíli byl ochoten se s nimi domluvit schůzku a povědět jim o svých nálezech.

Většinu cesty jeli v naprostém tichu, přerušovaném pouze místní dopravou. Byli plni očekávání a zároveň v nich setkání s Corinem zanechalo hořkou pachuť. Jackson byl z ničeho nic donucen dupnout na brzdy a přimět tak jejich džíp k okamžitému zastavení, protože mu do cesty vběhla skupinka dětí. Otevřel okénko a něco nepříjemného jim pohrozil, ale nakonec jel dál.

“Spratci," zamumlal si pro sebe když se snažil dohnat jejich eskortu. Zara sebou trhla a probudila se. Její pohled byl rozmazaný a zmatený a Bree téměř mohla cítit, jak se jí srdce stáhlo tím nečekaným vytržením. 

"Ach...Promiň. Kde jsme?" zeptala se rozechvěle, v šoku, z toho, že usnula na rameni někoho, koho zná sotva den.

“To nic," usmála se Bree. "Brzy už bychom měli být na místě, napij se," Bree jí podala lahev s vodou a znovu se zahleděla na tu záplavu světel za oknem. Prakticky nebylo poznat, že se již zcela setmělo.

Džíp nakonec zaparkoval u budovy Hebrejské univerzity. Daniel a Jackson vystoupili a setkali se s osazenstvem jejich eskorty. Na něčem se krátce domlouvali a po chvíli jejich doprovod nasedl zpátky do svého vozidla a odjel. Před budovou univerzity byla postavená velká menora s osmi svíčkami. Bree se zastavila a prohlížela si ji, věděla, že první svíčka by měla být zapálena za pár dní. Všimla si, jak se k nim blíží starší muž se srdečným úsměvem na rtech a podvědomě zkontrolovala tíhu své zbraně pod bundou.

"Shalom! Vítejte v Jeruzalémě, těší mě, že vás vidím," řekl muž a jal se všem vehementně třást rukou na pozdrav. Nebylo pochyb, že se jedná o profesora Cohena. Jeho oči svítily přátelským zájmem a v jeho tónu byla cítit upřímná radost z jejich setkání. Jeho angličtina byla dle očekávání zcela bezchybná, byl přeci světově uznávaný univerzitní profesor, ale stále byl poznat jeho jemný izraelský akcent. "Omlouvám se za ten chaos," řekl a ukázal na rušnou ulici plnou příprav na svátky. "Ale Chanuka je taková, plná života a radosti,"

“Rádi vás poznáváme profesore, jsme moc vděční, že jste si na nás udělal čas," Odpověděl mu Daniel a krátce představil ostatní. Profesor Cohen je hned směřoval do své kanceláře a po cestě se ptal na zdvořilostní otázky ohledně jejich cesty a návštěvy Jeruzaléma. Šli jen krátce, než dorazili k vysokým dveřím, na kterých visela cedulka, na níž se zlatým písmem skvělo profesorovo jméno. Jeho kancelář byla plná knih a dokumentů, s výhledem na staré město. Byl to typický univerzitní kabinet příliš malý na množství věcí svého obyvatele, ale do jisté míry záhadný a útulný. Byť byl celý kampus moderní, kabinet profesora archeologie tak nějak získal starověký nádech.

"Tak, pojďme k věci," řekl a pokynul jim, aby se usadili na malé sofa a volné židle. S napětím a očekáváním se zeptal: "Jak vám mohu pomoci s vaším výzkumem?"

“Zajímáme se primárně o Getsemanskou zahradu a jakou roli hrála v dějinách, jsme samozřejmě seznámeni se základy a vaším výzkumem, ale mám pocit, že nám něco uniká. Proto jsme si přijeli promluvit o archeologických nálezech a s vaším dovolením oblast prozkoumat," Uvedl Daniel počátek diskuze, ale záměrně se vyhnul informacím, které získali z Knihy Adamovy. Už dopředu se dohodli, jak budou s profesorem postupovat a co mu mohou odhalit, věděli však, že jim stále hrozí nebezpečí a možná sabotáž, a byli proto opatrní.

“Obávám se, že pro jakýkoliv výzkum budete potřebovat řádné povolení a jeho vyřízení trvá měsíce. Sám teď čekám na nové, i když jsem garantem těchto výzkumů, je to příšerný proces!” durdil se profesor Cohen.

“Náš výzkum by byl samozřejmě neinvazivní. Spíš jde o akademickou návštěvu a jak jsme se již bavili do telefonu, naše Organizace by ráda věnovala štědrý dar jak vaší univerzitě, tak výzkumnému centru v zahradě," Daniel věděl, jak s akademiky vyjednávat a díky své pohotovosti vrátil profesorovi úsměv na tvář.

“Dobrá, dobrá. Myslím tedy, že akademická návštěva by se s povolením nemusela zaobírat. Nuže, je to doslova zahrada, místo poutě a rozjímání. Rozkládá se na úpatí Olivové hory, hned naproti starému městu Jeruzaléma. Její název," řekl, ukázal prstem vzhůru, "je odvozen z aramejského 'Gat Šmanim', což znamená 'lis na olej'. Představte si to, kolegové, kdysi zde stály starověké olivové lisovny. Dokonce i nyní tu můžete najít olivovníky, některé před 900 let staré! Jejich stříbrošedé listy vytvářející stříšku nad hlavou, kde se sluneční světlo láme a tvoří prapodivnou mozaiku světla a stínu. Je to opravdu magické místo, bude se vám tam líbit," zasnil se profesor a podal Danielovi jeden starší výtisk kde byly zmapovány prvotní zmínky o této zahradě.

“Všichni zcela jistě znáte příběh z Bible kdy se po Poslední večeři měl Ježíš se svými učedníky odebrat do Getsemanské zahrady, rozjímat a modlit se a právě zde ho pak zatkli římští vojáci. Pro to samozřejmě neexistují žádné archeologicky podložené důkazy. Pro co však důkazy máme, je fakt, že toto místo bylo osídleno již v době železné. Dalším významným mezníkem, který je možné prokázat, je existence staršího chrámového komplexu, datujeme jej do roku 516 před naším letopočtem. Poté, okolo čtvrtého století našeho letopočtu, zde byl vystavěn kostel zasvěcený Panně Marii. Tak, jako v celé oblasti zde máme raně křesťanské památky, ale to je ve zkratce zhruba vše,"

“To všechno je příliš novodobé. Povězte nám prosím víc o nálezech z doby železné," vložila se do diskuze Zara a zapisovala si poznámky do svého notesu.

“Jedná se o keramiku, nástroje, zbraně a stavební struktury charakteristické pro dobu života starých Izraelitů a Judského království,"

“Nic nečekaného, nebo nevysvětlitelného?” Profesor Cohen si ji podezřívavě změřil pohledem. Jeho myslí probleskla myšlenka, jestli to náhodou nejsou hledači zajímavostí a konspirační teoretici. Nebylo by to poprvé, co by někoho takového musel razantně odmítnout a vyhnat z akademické půdy. “Totiž, dostal se nám do rukou úryvek textu, který poukazuje na to, že zahrada by měla skrývat speciální chrám nebývalého…náboženského významu," Dodala Zara, když si všimla jeho nejistoty.

“Mohu jej vidět?” Profesoru Cohenovi se rozšířily oči, když k němu Zara přistoupila a podala mu přeloženou kopii úryvku z Knihy Adamovy, která popisovala chrám zasvěcený stvořiteli. “Kde jste něco takového získali? To písmo je tedy zvláštní směsice primitivních hieroglyfických a piktografických znaků a klínového písma. Nic takového jsem nikdy neviděl. Tady ke konci, co je to?”

“Část znaků připomíná Mayské písmo. Dohromady je text sofistikovanou směsicí starobylých písem. Mou teorií je, že je buď vytvořen několika osobami, kdy každá použila to své písmo, případně že je to základ od kterého se písma odvíjely. Je to od soukromého sběratele. Vzácný starý výtisk, který mapuje biblické období. Obávám se, že mne smlouva váže k mlčenlivosti o jeho původu a lokaci," Pokračovala Zara. Daniel znervózněl, ale doufal, že tato slova profesora ukonejší.

“Obě teorie jsou velmi nepravděpodobné. Takoví lidé by měli obtíž se setkat, případně si porozumět. Navíc ten váš text je příliš odlišný a rozmanitý na to, aby se z něj vyvinula další písma. Jste si jistí, že se nejedná o falzifikát?” profesorova skeptická mysl hloubala nad tak pravděpodobnými scénáři. 

„I to je jedna z možností, kterou zkoumáme. Uhlíkové datování bylo neprůkazné, ale pokud výtisk zasadíme do období, kdy byl pravděpodobně sepsán, většina tehdejších písem ještě nebyla vynalezena. Text by tedy neměl dávat smysl… ale dává," Zara se snažila neprozradit víc, než bylo nutné, ale věděla, že potřebují profesorovu důvěru. Konečně se zase cítila ve své kůži.

“Proč myslíte, že to místo, co hledáte, je právě Getsemanská zahrada? Ten překlad to nijak nenaznačuje," profesor těkal po stránce očima, slovo od slova, znak od znaku.

“Je to jedna z několika možných lokací, o kterých materiál hovoří. Prověřujeme je všechny," zalhala Zara, ale byla nebývale klidná. Profesor chvíli dumal, ale nakonec opět promluvil.

“Obávám se, že vás musím zklamat. Nemáme tu nic jedinečného ani nevysvětlitelného. Všechno, co jsme našli odpovídá své době i účelu. Mohl bych si to nechat?”

“Omlouvám se, bohužel to nepůjde. Věřte mi, rádi bychom s vámi sdíleli celý náš výzkum, ale jsme vázáni mlčenlivostí. Přimluvím se však u našeho zaměstnavatele," Daniel opatrně vzal stránku z profesorových rukou a snažil se přehlédnout zklamání v jeho očích.

“Musíte mít velmi bohaté mecenáše, pokud se zabývá takovou kuriozitou. V akademické obci by to jistě vyvolalo senzaci, ale velmi rychle pozbylo kredibility,"

“Souhlasíme, proto je náš výzkum zatím tajný. Snažíme se, abychom se vyhnuli nebezpečí," usmál se Daniel, aby profesora uklidnil. Tušil, že si o nich profesor myslí, že jsou jen hledači senzací.

“Nebezpečí, kolego, tohle je historie, veškeré nebezpečí je řádně zdokumentováno a dávno pominulo, nejedná se tu o další film Indiana Jonese," Profesor i Daniel se zasmáli, ale v profesorově mysli se objevila domněnka, jestli náhodou nemá pravdu a tohle nejsou scénáristé z Hollywoodu. Mohlo by to přinést spoustu dobré publicity, ale i problémů, napadlo ho.

“Máte pravdu, spíše se chceme vyhnout různým fanatickým skupinám, které podobné výzkumy odsuzují a sabotují," Doplnil Daniel.

“Ach tak, s těmi tu bohužel máme také své zkušenosti," Profesor horlivě pokyvoval hlavou a ještě se zvědavě zahleděl na stránku v Danielově rukách. “Mohl bych ještě na vteřinku?” Daniel mu list podal, ale nespouštěl z něj oči.

“Takže nic?” Jackson dával najevo své zklamání z této návštěvy.

“Rád vás místem provedu. Je tam zajímavý ale nevelký jeskynní systém. Rovněž vám mohu ukázat svůj výzkum, a plány kde se výzkum ještě bude provádět, ale dle svých zkušeností si myslím, že zahrada již vydala veškerá svá tajemství. Budu však rád, pokud byste se u svého zaměstnavatele přimluvili o uvolnění vašeho výzkumu. Jsem ochoten podepsat nějaké rozumné podmínky mlčenlivosti. Je to přeci jen velmi kuriózní. Byť se senzacím a konspiracím nevěnuji, musím uznat, že je to takové mé guilty pleasure, jak se tak říká," profesor se opravdu trochu provinile usmál.

“Samozřejmě profesore. Už se poměrně připozdívá, neradi bychom vás dál zdržovali od rodiny. Pokud máte zítra nebo v následujících dnech čas, rád si váš výzkum do detailu projdu a také bychom nesmírně ocenili, pokud byste nám zahradu ukázal," 

"Velmi rád, Danieli, velmi rád," odpověděl s lehkým úsměvem. "Vaše návštěva není žádným zdržením. Ale máte pravdu, připozdívá se a zahradu bychom si měli prohlédnout za denního světla. Přijďte zítra, dopoledne, ano? Uděláme si prohlídku a probereme podrobnosti,"

Daniel souhlasně kýval, potěšen profesorovou ochotou. Profesor mu neochotně odevzdal stránku a povzdechl si. Rozloučili se a společně se vydali zpět k džípu. 

 

***

 

Trvalo jim tři dny, než důkladně prozkoumali zahradu a její okolí. První den je místem provedl profesor Cohen, pečlivě jim ukázal celé prostranství, od starších vykopávek až po ty nejnovější. Společně prošli i novodobější památky, včetně Baziliky Agonie Páně, kde se zastavili v jejích zákoutích a sestoupili do chladných hrobek. Žádné tajné chodby však neobjevili.

Na závěr prvního dne skromně povečeřeli s profesorem v altánu pod olivovými stromy. Bylo to skutečně magické místo, které jako by překračovalo hranice času. Teprve v té chvíli si Zara uvědomila, jak zvláštně olivovníky voní. Kůra byla zvrásněná a drsná, ale její vůně nesla cosi jemného, sladkého i hořkého zároveň. Pach dřeva a pryskyřice se mísil s vůní vlhké země, kterou už slunce nestačilo vysušit po odpoledním dešti. Byla to vůně, která se nedala zapomenout, vůně místa, které zná více příběhů, než kdy lidé dokážou vyprávět. Vůně, která neustále probouzela hlad jak po jídle, tak po vědění.

Další den je profesor Cohen provedl nevelkým jeskynním systémem, ale každá skulina i každá zatáčka se nakonec ukázala jako slepá cesta. Daniel se s profesorem vrátil do jeho kanceláře, aby si prošli výzkum a možné další objevy, zatímco Jackson, Bree a Zara dál prozkoumávali celou oblast Olivové hory. Ať se vydali kterýmkoli směrem, nenarazili na nic, co by se vymykalo normálu. Ať zkoušeli tajné chodby či podzemí, každý krok je nakonec zavedl na povrch, kde byla buď vyprahlá krajina, olivové stromy, nebo moderní zástavba. 

Byť byli dobře vybaveni a ještě před odjezdem si v technickém oddělení vyzvedli drobný přístroj, který za pomoci rádiových vln odhaluje podzemní systémy, nepodařilo se jim najít vůbec nic. Žádný neobvyklý chrám, žádné zajímavé místo, nic. Rozhodli se poohlédnout po širším okolí, ale jejich průzkum ovoce nenesl. Vrátili se proto do zahrady, odkud se měli vydat za Danielem na Hebrejskou univerzitu.

Čtvrtý den ráno vykouklo slunce a svým měkkým ranním světlem je provázelo po dlážděných chodníčcích, nad kterými se skláněly koruny olivovníků. Bylo to tiché místo, jako kdyby sem ruch velkoměsta nemohl vstoupit. Jejich smůla se však nezlomila.

“Takže jsme přijeli zbytečně," prohlásil Jackson otráveně a založil si ruce na prsou. “Věděl jsem, že nás ten ptáček zpěváček posílá na výlet pro srandu králíkům," Zalamentoval při vzpomínce na Corina. 

“Těžko říct. Možná nás to jen mělo někam dovézt, ale ta cesta už je za ta tisíciletí ztracená. Mohli bychom tu kopat roky a nacházet nové věci a nebo taky nic," odpověděla mu Zara a těžce dosedla na zem pod starobylý olivovník. Opřela se o jeho mohutný kmen a napila se vody.

“Brzy bude pršet, měli bychom jít," Bree se zadívala na oblohu, která se od západu pozvolna zbarvovala do temně modré. Zara jen přikývla.

“Takže se nedá nic dělat?” Jackson se zaškaredil a podíval se stejným směrem jako Bree. Pršelo teď každý den a byť si zvykl na počasí v Anglii, doufal, že se tady u toho jižanského slunce ohřejí.

“Můžeme zkusit udělat reflexně seismický profil terénu, mohl by být o něco přesnější, než naše rádiové vlny, ale na to potřebujeme speciální přístroj, tým a povolení, které nám bohužel nikdo nevydá. Podle Daniela už něco podobného udělali někdy v 70. letech. Bez výsledku. Naše technologie teď bude samozřejmě lepší, ale princip je stejný," Zara se nervózně ošila. Myslela si, že ji ten hlas celou dobu láká právě na tohle záhadné místo, ale od chvíle, co sem přišli, pozvolna utichal. Jako kdyby byl přehlušen tím věčným klidem Zahrady.

“Takže jsme zpátky na začátku," Bree si povzdechla a podala Zaře ruku, aby jí pomohla vstát.

“Vypadá to tak. Ani Daniel na nic nového nepřišel. Musíme prostě pokračovat v překladu a doufat, že Adam ještě vydá další tajemství," Zara si promnula oči a očistila si kalhoty od prachu. Zase se zvedal vítr a nesl sebou pouštní prach, a tak si okolo hlavy přehodila hedvábný šátek, kterým si zakryla nos i ústa. Hleděla na staré město pod nimi a věděla, že jejich cesta teprve začíná. Bree jen přikývla a vzala do ruky svůj telefon.

“Objednám na zítra letadlo, v tomhle počasí určitě nepoletí. Dáme si večeři, přespíme v hotelu a do oběda jsme doma," Snažila se povzbudit jejich náladu, ale věděla, že takhle bezcílně pátrají již několik měsíců. Napadala ji myšlenka, co je vlastně účelem celého tohoto výzkumu, ale z armády byla zvyklá moc otázek nepokládat. Jenže tohle už nebyla armáda. Samotnou ji začala trápit další migréna, za posledních pár dní už třetí. Potřebují si prostě jen odpočinout. Určitě.