Hrabství Cumbria, Spojené Království

Září 2022

​

Z toho stoletého puchu ho škrábalo v krku. Znechuceně se podíval na podlahu a zcela zřetelně viděl své stopy obtisklé v prachu. Nikdy se špíny neštítil a zažil si mnohem horší místa, ale tenhle knižní prach mu prostě neseděl. Kdo ví, jací roztoči v těch starých knížkách žili. Prošel kolem zrcadla, ve kterém si sám sebe letmo prohlédl. Táhlo mu na padesát, ale byl ve formě a to jen díky návykům z armády. Nebyl vysoký, vlasy mu prořídly a sem tam se už objevovaly šediny. Oči měl menší, zato nos trochu větší a čelist jako řezanou nahrubo na cirkulárce. No, rozhodně to nebyl Tom Cruise, ale měl se rád a to mu přišlo důležité. A také to, že celkem dokázal zapadnout v davu, aniž by mu lidé věnovali příliš pozornosti. Skepticky si prohlédl jednu hromadu a seznal, že kniha zcela nahoře vypadala vcelku čistá, novější. Vzácný nález v tomto muzeu zapomnění. Vzal ji do ruky a začetl se. První strana byl nezáživný popis hlavní postavy, jak se prodírá temnotou, otočil proto o pár stran dál, kde ale pokračovalo totéž.

Slyšel jen svůj těžký dech. Zakopl a skácel se k zemi. Cítil, jak mu štěrk rozedřel kůži na dlaních. Měl obrovský strach, věděl, že si pro něj přijde temnota. Ne ta, která byla všude kolem něj, ale ta pravá temnota, která nezná slitování. Posadil se a zjistil, že musí být v tunelu. Schoulil se u stěny a zaposlouchal se. Po tváři mu stékal pot i slzy. Třásl se, ale zima mu nebyla. V dálce slyšel pravidelné dunění, ale netušil k čemu ten zvuk přiřadit. Nebo komu. Neviděl kolem sebe nic, jen tu černočernou tmu. Hlavou mu proběhla myšlenka, na to, jak se sem vlastně dostal. Jak je to možné, že je právě teď a tady. Přece měl všechno tak dobře spočítané a pak… co se vlastně stalo?

Začalo to před třemi měsíci…

„Ježiš to je brak. Nesnáším knížky, který tě navnadí a pak se najednou posunou vo tři měsíce dřív. To prostě nemůžou ty knížky začít na začátku? Vo co tomu autorovi jako jde? Poslouchej Zaro…“ než se stačil nadechnout, aby jí kousek přečetl, jeho společnice se na něj přísně zadívala svýma světle hnědýma očima.

„Já nemám pocit, že bychom tu byli, protože jsou tu bestsellery z žebříčku New York Times. Můžeš se prosím vrátit k hledání?“ drobná žena s ohnivě zrzavými vlasy byla očividně hodně nervózní. Vydal otrávený vzdech a položil knihu zpátky na hromadu. Po vteřině si to ale rozmyslel a rychle ji strčil do své brašny. Nechtěl to přiznat, ale zajímalo ho, co se s tím bídákem ve tmě stane, navíc čtení na onu místnost se přece vždycky hodí. Dělal, jakoby nic a posvítil si baterkou na jeden z regálů.

„A jaké máme vyhlídky, že tady tu knížku opravdu najdeme?“ zeptal se a vůbec se mu nelíbila představa toho, že bude muset prohlížet stovky knih.

„Poměrně slušné. Jméno jejího majitele byla poslední Brushartova slova, než se mu to všechno vymklo z rukou. Lord Dumbbell sbíral všechno možné, ale pravým sběratelem byl jeho otec. Starý pán vlastně rozšiřoval rodinnou sbírku. Původně to byly klasické historické výtisky, ale pak se jednoho dne jeho otec seznámil s Harrym Houdinim…“

“Myslíš toho kouzelníka?”

“Ano, nepřerušuj! V té době zásadně změnil svou oblast zájmu a začal pořádat seance, kterých se účastnil i jeho syn,"

“Počkej, už v těch chlápcích mám trochu bordel," zatvářil se zmateně.

“Tak znovu, sbírku měla rodina už dlouho, ale první, kdo ji přeorientoval z klasické sbírky na tu, co se víc hodí nám, byl Lord Dumbbell první. Stalo se tak poté, co vzal svého syna, Lorda Dumbbella druhého, na setkání s Houdinim. Ten, pak po smrti svého otce, Lorda Dumbbella prvního, sbírku značně rozšířil. No a Lord Dumbbell třetí už jen přidával na kvantitě, dokud před pár lety nezemřel. Sdružoval kolem sebe pochybné existence, které z něj jen tahaly peníze. Našla jsem v rodinném účetnictví zmínku o tom, že Lord Dumbbell druhý zaplatil vysokou částku jistému panu Lowovi, což byl shodou okolností džentlmen, který onen výtisk vlastnil. Před svou smrtí se rozhodl sbírku prodat, aby nepadla do nesprávných rukou, a tak skončila podle všeho tady,"

„Nesprávných rukou jako jsou ty naše?“ ušklíbl se a hlavou mu stále vířila otázka co vlastně v takové sbírce dělá kniha, kterou si odnášel sebou. Kniha, co si skoro ani nezasloužila pevnou vazbu.

„Moje ruce jsou rozhodně ty správné a z těch tvých špinavých pracek si tu knihu velmi rychle vezmu, pokud ji najdeš dřív než já," pobaveně se na ni podíval, ale zřejmě to myslela zcela vážně.

„Jenže je to už fakt dlouho. Jak můžeš vědět, že si ji vocaď nikdo neodnesl?”

„Vědět to nemůžu, ale další pojítko k její lokaci nemám, takže to musíme prohledat tady," prsty přejížděla po hřbetech knih v regále a tiše si předčítala jejich tituly.

„No, ale jak ji mám najít v záplavě toho všeho?“ postěžoval si.

„Jeho lordstvo si celkem potrpělo na pořádku," rozhlédla se kolem po hromadách knih a když viděla jeho nevěřícný výraz rychle doplnila „Kdysi. Nebude to mezi obyčejnými výtisky, bude to na speciálním místě. Navíc tu knihu…poznáš. Ta kůže je…no prostě jiná. Něco takového jsi ještě neviděl. Má taky specifickou velikost. Je o něco větší než obyčejné knihy. Je větší než ta, kterou sis strčil do brašny, ale je zase menší než třeba tohle," ukázala na objemnou bichli velikosti zhruba 40 na 30 centimetrů což zřejmě bylo encyklopedické vydání něčeho, co ho nezajímalo dost na to, aby dočetl název. Její odhalení raději taktně přešel. “Jak to vypadá, sbírka v posledních letech upadla, ale ten základ je stále patrný," napadlo ho, proč s ní vlastně šel zrovna on. Mohla sebou vzít toho náfuku Daniela v těch jeho brejličkách. Určitě by se mu v knihovně hledalo líp než jemu. On byl víc na akci, ne na akademické bádání.

„No dobře, takže hledám speciální místo se speciální knihou speciální velikosti vázané ve speciální kůži," zvedl obočí a chtěl podotknout, jestli náhodou taky nemá nějakou speciální kouzelnou baterku, kterou by tu knihu měl hledat, ale ona už ho neposlouchala, šplhala zrovna po žebříku k vyšším poličkám regálů.

„Kdybych byla zapšklý starý bohatý lord, kam bych dala vzácné výtisky?“ mumlala si pro sebe. „Ne do spodních poliček a asi ani ne do těch horních… Bram Stoker? Vážně?“ zastrčila zpět něco, co vypadalo jako jeden z prvních výtisků Drákuly a seskočila poslední příčky žebříku. „Něco tak vzácného by se ani válelo na stole, nebo v takové hromadě braku s měkkou vazbou. Ale zase nebyl takový znalec, aby tu knihu držel ve vitríně s perfektní relativní vlhkostí a teplotou," rozhlédla se. Knihovna nebyla příliš velká, ale rozhodně větší než průměrný byt v Tokiu. Podél stěn byly vysoké regály a místnost osvětlovaly jen dvě okna, mezi nimiž si majestátně stál sice zaprášený, ale zjevně pohodlný otoman. Bylo na první pohled jasné, že sbírka měla oslnit svou rozsáhlostí a byť si hned všimla několika vzácných výtisků kvalitní literatury, viděla i různé beletrické čtení typu novel od Dana Browna. Působily bizarně vedle příliš povědomých prací od Aleistera Crowleyho a dle jejího vědomí ztracených alchymistických děl Edwarda Kelleyho. Možná by odtud mohla zachránit víc než jen jednu knihu…

“Milá zlatá, to ale není moc přesných informací podle kterých se dá něco hledat," Jackson otráveně zvedl obočí a zkusmo se prohraboval další hromadou.

Povzdechla si a ani se moc nezastavovala nad uměleckými díly pověšenými tam, kde bylo místo, najednou to viděla přímo před sebou. Uprostřed místnosti stála stará muzejní komoda, do které se ukládaly vzácné výtisky. Nemohla ji vidět ode dveří, protože byla zaházená knihami a stálo před ní velké křeslo, ale teď ji viděla jasně.

„Jacksone, pojď mi pomoct," houkla na něj a on zase tak hloupě vzdychnul jako pokaždé, když ho požádala o něco, co vyžadovalo se pohnout. Pomalu ale jistě se jí otevřela pomyslná kudla v kapse, ale rozdýchala to. S notnou dávkou snahy, nutno podotknout, ale povedlo se. Nedávno oslavila své třicáté narozeniny, za tu dobu se už naučila některé věci nechat být a nemít tak horkou hlavu, jako kdysi.

„Ty knihy tady na boku. Blokují šuplíky, pomoz mi je dát pryč,"

„Myslíš, že to tu bude?“ zeptal se skepticky, ale pustil se do práce.

„Nevím. Nezdá se mi, že by to mohlo být jinde a netipuji starého pána na to, že by měl na tu knihu tajnou místnost. Podle mě ani pořádně nevěděl, co to koupil. Jen mu to poradil nějaký z jeho drahých šamanů," 

„Jak to myslíš šamanů?“ podíval se na ni se svraštělým obočím. Přesouvali knihy po několika kusech najednou, a tak se lehce zadýchali, ale konečně byly šuplíky volné.

„Snad se nebojíš takových hloupostí?“ zasmála se. „Vždyť pracuješ pro.…“

„A to jako každý kdo prodává vánoční stromečky musí věřit na Santu?“ přerušil ji rychle. „Víš, voodoo to je jiná. Mám z toho husí kůži," zvedla jedno obočí a chvíli na něj zírala. Byl o hlavu vyšší než ona, ramenatý Američan, který nešel pro ránu daleko. Nečekala, že bude pověrčivý. Zatřásla hlavou a otočila se ke hvězdě večera, muzejní komodě se třemi zdobnými šuplíky. Snažila se otevřít první z nich. Celkem to drhlo, tak musela použít trochu hrubé síly, ale nakonec povolil. Prohlížela si jeho obsah, který čítal dva výtisky. Jedním z nich byla středověká Bible, vzácné vydání s tiskovou chybou, kde na několika stránkách bylo místo Satan napsáno Santa. Druhý byl v ruštině, ale vydedukovala, že je to jen další náboženský text. Její Azbuka byla už trochu zaprášená. Jackson vedle ní téměř nedýchal napětím.

„Není to ono. Zkusíme druhý. Můžeš?“ kývla na něj a on mnohem větší hrubou silou přinutil šuplík zapadnout s velmi nepříjemným prasknutím. Zavřela oči a napočítala do pěti. Zákon schválnosti velel, že ani v druhé zásuvce kniha nebude a objeví se buď v poslední a nebo prostě někde úplně jinde. Jackson se po předchozí zkušenosti s odolným šupletem rozkročil, vzal za obě madla a trhnul. Netušil však, že tenhle šuplík půjde zcela sám a skončil tak na podlaze. Zara těžce polkla. Uvnitř byla jediná kniha, další by se k ní na pohled nevešla.

„Tahle má specifickou velikost. A vypadá dost divně. Chci říct specificky," pronesl znalecky Jackson jakmile se vyškrábal na nohy a už ji bral do rukou. Zara si skousla ret a poslepu hledala ve své brašně rukavice.

„Já bych na to… jen tak nešahala,"

„Proč?“

„Zničíš to. No… a je to lidská kůže," zděšení rozšířilo Jacksonovy oči do nečekaných rozměrů, až knihu pustil. Naštěstí letěla jen pár centimetrů zpět do otevřeného vystlaného šuplíku. Zara si navlékla bavlněné rukavice a druhé mu podala.

„Nebyly by lepší chirurgické? Nebo takové ty tlusté, žluté?“ 

„Promiň, HAZMAT jsem nechala v kanclu,"

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ obořil se na ni.

„Nečekala jsem, že na to začneš hned sahat. Je to drahocenná kniha, pár set let stará. Víš, co všechno máš na těch svých mastných prackách?“ Jackson si pomyslel něco o prasečí zadnici, ale poslušně si rukavice nasadil. Zara se skláněla nad šuplíkem a do očí jí padal pramen rezavých vlasů, který se vysmekl z pečlivě spleteného copu. Když pomalu brala knihu do rukou a otevírala ji, všimla si jeho znechuceného výrazu.

„Víš, kůže musí projít dosti zdlouhavým očistným procesem, než ji někdo může dát na přebal knihy. Jak zvířecí, tak lidská. Opravdu není, čeho se bát. Větší škodu naděláš ty jí, než ona tobě," prohodila a předstírala, že nevidí, jak Jackson nahlíží pod rukavice a pochybně zkoumá vlastní ruce.

„Tobě to nepřijde divné, že je to kůže z člověka?“

„A ty jsi na pracovním pohovoru lhal nebo co? Nikdy bych nečekala, že se žoldák ve službách okultistů bude štítit seschlé lidské kůže. Prakticky se to neliší od usní používaných normálně," Zavrtěla hlavou. „Navíc, takových knih je překvapivě dost. Pár mi už prošlo rukama," profesionální zvědavost jí velela knihu pořádně prohlédnout. Byť měla odlišnou barvu, laik by na první pohled nepoznal, že je kniha vázaná ve zvláštní kůži, ale když už to člověk věděl, všiml si drobných detailů, které na normálních knihách nevídal. Právě například barva, byla prostě nezvyklá. Švy byly profesionální, ale knihař vlastnosti téhle kůže neznal, a tak se natahovala kde neměla a díry kolem vpichů byly začernalé. Název už však nesmírně zašel. Vypadal jako vybledlé tetování, načež Jacksonovi došlo, že přesně to, to bylo. Znovu se otřásl, znal jméno té knihy ze spisů. Byla to Kniha Adamova. Což nyní nabývalo úplně jiného rozměru. Byl to Adam, koho teď Zara držela v rukách?

„Myslíš, že bys to měla otevírat a číst?“ zeptal se náhle docela netrpělivě a promnul si ježka na hlavě.

„Je to jen kniha. Čtení knih ještě nikdy nikomu neublížilo, pane O´Connele,“ pronesla tajemným hlasem a čekala na jeho reakci. Po pár vteřinách rozpřáhl ruce a netrpělivě zavrtěl hlavou na znamení, že nechápe. „Mumie? Film z roku 1999? Hraje tam Brandon Fraser a Rachel Weisz? …Imhotep? Nic?“

„Žádnýho herce jménem Imhotep neznám. To jsi viděla všechny filmy o záhadách, archeologii a historii?“

„Víceméně,"

„Co tam teda píšou?“ netrpělivost z něj přímo čišela.

„Nic moc. Popisují tu nějaké historky a příšery, většina textu je šifrovaná a…tady je něco zajímavého…“ Ozval se průvan a nedaleko od nich mohutná rána. Jackson okamžitě vytasil zbraň a Zara si instinktivně přitiskla knihu k tělu, ale několik vteřin se nic nedělo.

„Asi vítr…“ zašeptal Jackson.

„Připadám si jako ve špatné parodii na Lovecrafta," odpověděla mu šeptem, ale musela připustit, že jí tu z toho běhá mráz po zádech.

„Lovecrafta znám!“

„Gratuluji! Teď už alespoň víme, že tvé vzdělání nebylo úplným selháním amerického školského systému," Prohodila jízlivě.

„Vy angláni jste nějaký drzý,"

„To budou geny a čaj. Mimochodem víš, že americká angličtina se jinde označuje jako zjednodušená angličtina? Jen takový fun fact,"

„Ha ha ha. K popukání. Co kdybychom vypadli, když už máme to, co potřebujeme. Byl bych fakt nerad, kdyby na nás přišel nějakej rabující šaman nebožtíka lorda," strčil pistoli zpět do pouzdra pod bundu, vzal Zaru za ramena a otočil ji směrem k východu.

„Chceš říct další rabující…“

„Prosím tě jdi!“

„Ale ještě jsme se nepodívali do třetího šuplíku! Je tu toho tolik, co by se nám hodilo!“ Namítla a začala se trochu bránit.

„Už máš svoji knihu zabalenou v Adamově prdeli, tak nebuď chamtivá a běž," Najednou si všiml, že v šuplíku se schovávala ještě jedna kniha. Byla maličká, skoro jako zápisník. Rychle ji sebral a vecpal Zaře do ruky. „Na, tady máš dárek ke svému nákupu a teď už val ke dveřím nebo si tě hodím přes rameno a odnesu. Můžeme tu pro zbytek poslat jiný rabující tým," tentokrát si ona pomyslela něco o chlupatém prasečím pozadí, ale nová drobná knížečka byla dostatečným šidítkem na to, aby to odlákalo její pozornost od třetího šuplíku. Měla totiž zlatý zámek a nedala se otevřít.